CARBONA A SILICIUS
Už jsou tomu dva dlouhé roky, co jsme se na našem blogu podívali na komiks Šangri-La, který má na starosti francouzský scénárista a kreslíř Mathieu Bablet. Protože mi jeho styl dobře sedl a kniha se na českém trhu objevila poměrně nečekaně, odnesla si od nás pěkné hodnocení. Osobně jsem se tedy už moc těšil na další nedávnou novinku, která nese název Carbona a Silicius a opět pod ni není podepsán nikdo jiný, než právě Mathieu Bablet.
Stejně jako v případě Šangri-La i zde jsme se dočkali velmi kvalitně zpracované knihy v pevných deskách bez přebalu. K tomu si přičtěte velký formát, vysokou gramáž papíru a máte před sebou komiks, který si bez problémů obhájí i doporučenou cenu stanovenou na nějakých devět stovek. Výborně, teď jsem zněl přesně jako můj oblíbený teleshopingový mág Horst Fuchs, ale pojďme raději dál. Nakladatelství Centrala zkrátka umí dělat jak menší publikace, tak i takto velké a pěkné knihy a i díky tomu se už nějakou dobu nepohybuje na okraji české vydavatelské scény, ale patří podle mého skromného názoru k jejímu jádru. Přesto jejich výběr titulů zůstává velmi osobitý a originální.
Dost už ale bylo vychvalování distributora, aby to nakonec nevypadalo jako nějaký reklamní článek. Nejdůležitější pro mě stejně nakonec bude čtenářský zážitek. Mathieu Bablet si v knize bere na paškál téma, které je posledních pár let opravdu aktuální a pro mnohé jistě i velmi palčivé. Jak by mělo lidstvo nakládat s umělou inteligencí? Já vím, měli bychom asi používat termíny jako jazykové modely, ale pro zjednodušení se budu bavit o UI. Chtěli bychom stroje, které obdaříme schopností se samostatně rozhodovat, obsluhovat nás a bavit? Chtěli bychom takovým strojům přiřadit lidskou podobu, obléct je do lidské kůže a nechat je mluvit nějakým povědomým hlasem?
Carbona a Silicius jsou právě takové dva "stroje", které dostanou lidskou podobu. A i když jsou jejich jména odvozena z uhlíku a křemíku, podobají se spíše svým stvořitelům, než soustavě tištěných spojů. Tedy až na ten kabel, který je napevno spojuje se serverem, představujícím jejich mozek. Tohle je zkrátka daň za potřebný výkon, ale nic co by nemohla vyřešit sada následujících verzí. Carbona a Silicius by moc rádi viděli něco ze světa tam venku a kupodivu takovou možnost dostanou, ale jak se říká - podáte jim prst a on nakonec chtějí celou ruku. Silicius se zdá být nenávratně ztracen a Carbona je zase jen těžko vzpamatovává ze zrady svého robotního přítele.
Roky plynou, roboti přežívají, mění své tělesné schránky a lidská civilizace se pomalu ale jistě žene do čím dál jistější záhuby. Víc z děje vám prozrazovat nebudu, věřte jen, že co se týče rozsahu, jedná se doslova o robotí odyseu. To, co vás rozhodně zaujme na první pohled, je originální kresba, která podle mě skvěle dotváří atmosféru, tohohle sci-fi světa, který ale tomu našemu není vůbec vzdálený. A je to právě atmosféra, občas melancholická, často velmi tíživá a sem tam i drsná. I když tady všechno doslova letí a jako lusknutím prstu se přesouváme o desítky let dopředu, dokázal jsem si některé postavy oblíbit, jiné mě zase jen otrávily a bohužel se také musíte smířit s lidskou smrtelností. Mimochodem životnost robotů, potažmo umělé inteligence, je i jedním z ústředních témat.
Přesně tenhle typ sci-fi jsem aktuálně hledal. Nedávno jsme tady měli skvěle zpracované putování na rudou planetu v komiksu Cesta na Mars a teď zase originální pohled na umělou inteligenci a její možný další vývoj. Opět se ale jedná o hluboký lidský příběh, bez ohledu na to, jestli ho prožívají ti opravdoví lidé z masa a kostí. Mathieu Bablet zkrátka umí i s velmi omezenou paletou barev, (nebo právě díky ni) vytvořit zajímavou verzi naši budoucnosti a do ní zakomponovat atmosférický příběh.
Petr
Sledovat nás můžete na našem facebooku