PAŘÍME

Byl jsem nadšený hráč a už od dětství mě fascinovaly všechny ty arkádovky, které počátkem devadesátých let nechyběly asi na žádné pouti. Přes Atari 800XE (8bit procesor s kmitočtem 1.77MHz!) a následně PC jsem se dostal až ke konzolím Playstation, Gameboy a dále pak XBOX, Nintendo DS… nebudu vás zatěžovat tím, jak jsem nakonec skončil u PS5. I když v dnešní době trávím u videoher čím dál méně času, stále sleduji dění okolo chystaných novinek a jednoduše mám rád tuhle kulturu. Historie videoher a jejich vývoje, to je něco, o čem si vždy s nadšením poslechnu a nebo přečtu. Proto mě hned na první pohled zaujal komiks s krásným českým názvem Paříme (v originále Gamish).

Knih, které se podobnými tématy zabývají, v poslední době přibývá a to i takových, které se dočkají českého překladu. Komiks je ale přeci jen něco jiného než kniha s bohatými ilustracemi a měl by autorovi dovolit na tuhle "problematiku" nahlédnout trochu osobitěji. Začneme tedy klasicky. Co se týče zpracování, jedná se o standardní paperback, který zdobí nepřehlédnutelná obálka s právě už zmiňovaným herním automatem. Uvnitř pak najdete přes dvě stě stran barevného komiksu, takže mi doporučená cena pět stovek přijde celkem adekvátní.

V úvodu se pak podíváme až do daleké historie, kdy se ještě hry nehrály za pomocí joysticků, nebo myši, ale tak, že si parta lidí zahrála "na babu". Následovaly primitivní deskové hry, které známe díky vykopávkám. Už naši dávní předci si chtěli hrát a nemuseli si během toho hned rozbíjet hlavy pazourkem, nebo propichovat plíce bronzovým kopím. Chápu, proč měl autor potřebu nás o historii hraní informovat takto zeširoka, ale tahle část komiksu mi přišla nejslabší a nebylo to jen proto, že podobné obecné informace jsou už mnohokrát opakované. Já se zkrátka těšil na ty opravdové videohry.

Takže se skrz šachy a pokusy o jejich automatizaci dostáváme až k první herní konzoli a arkádovým automatům. Pokud se o svět videoher zajímáte, asi se nedozvíte nic moc nového, i když pár detailů mě samozřejmě překvapilo. Myslím tím samozřejmě mile překvapilo, protože Edward Ross v sobě nezapře nadšence a z každé stránky je cítit, že měl velkou potřebu se vypsat, vykreslit a předat nám všechna ta historická fakta a zároveň oblíbené "historky z natáčení", v tomto případě spíše z vývoje. Důležitý je tady způsob vyprávění, kdy nám autor jednoduše popisuje dějiny za pomocí obrazů a pak do nich, většinou dost vtipně, vstupuje. U žádného tématu se nedržíme zbytečně dlouho, takže si užijete opravdu slušnou kadenci zajímavostí.

A není to jen popis videoherních dějin, ale i zajímavé zamyšlení nad tím, proč někteří virtuální hrdinové vypadají tak, jak vypadají. Jak hry působí na naše emoce a jakým způsobem například psychologové pohlížejí na zapojení ženských hrdinek a celkovou genderovou a minoritní problematiku, která je s historií videoher samozřejmě taky spjatá. Zrovna v tomhle se podle mě autor trochu plácá a nemalá část komiksu tak přeskakuje z tématu do tématu, jen abychom si mohli vyslechnout jeho poznatky. Nechybí ale ani spousta slepých uliček, kterými se vývojáři her i herních zařízení snažili vydat, ale nesetkaly se s valným úspěchem. S odstupem času ale tyhle pokusy nemusíme vnímat jen negativně. Pozitivně nakonec vnímám i tenhle komiks, který by podle mě neměl chybět ve sbírce žádného "pařana".

Petr

Sledovat nás můžete na našem facebooku.