ŠÓGUNŮV POPRAVČÍ

Téma samurajů nepřestane táhnout asi nikdy. Historie Japonska je pro nás Evropany velmi atraktivní, stejně jako pro zámořské filmové i literární tvůrce. Dnes se podíváme na původní japonské dílo, pod kterým je podepsaný Kazuo Koike. Toho u nás můžete znát už několik let díky sérii Plačící drak.

Sedmi set stránkový paperback? Je to tak. Při čtení mi to tedy nijak zvlášť nevadilo, ale přeci jen bych dal raději přednost zpracování po vzoru komiksů Osamo Tezuky, které u nás vyšly už dříve. U těch jsme se totiž dočkali pevné vazby, která je o něco reprezentativnější, i když chápu, že v případě japonské mangy ne úplně obvyklá. Celkově ale zpracování Šogunova popravčího obhájí cenu kolem osmi stovek, za které ho pořídíte na českých eshopech. Už jen díky obřímu množství obsahu.

V knize totiž naleznete hned jedenáct povídek. Nejdříve se tedy dobře seznámíte s Jošicugou a sledujeme, jakým způsobem se za poměrně tragických okolností, ale svou vlastní vůlí, stává šógunovým otameši. Testovat ostrost mečů zkrátka není povolání pro každého, když si své dovednosti nejdříve vyzkoušíte na vlastním otci a vaší první milence. Tohle je zkrátka svět ostrých mečů a především silných osobností a žaludků. Postava Jošicugy se ale v tomhle prostředí skvěle orientuje a dokáže si u svého okolí získat respekt, nejen díky perfektní práci s mečem.

Jednotlivé povídky mají různé zápletky, ale všechny je propojuje právě samurajské téma. Asi je vám už z předchozích řádků jasné, že dnes budu především chválit. Od samotného začátku tady chybí nějaká slabší místa. Třeba příběh o slepci, který se brutálně pomstí nevěrné ženě a chvíli se zdá, že by jej mohl bizarní zákon zachránit od nejvyššího trestu. Bizarní pro našince. Nejedná se o žádnou jednohubku, povídky mají dost dlouhý rozsah a slepec se tak nakonec rozhodne poměrně nevybíravě bojovat proti rozsudku smrti. A na scénu se samozřejmě dostává i náš starý známý Jošicuga.

Ten si dále získává respekt mezi obyvateli, téměř každý už totiž o něm, a především jeho činech, slyšel. Tady si dovolím citovat: "Ten chlap v sobě nemá špetku soucitu a je prej tak chladnokrevnej, že mu vůbec není slyšet srdce." A není to jen zajímavá hlavní postava, ale i velmi povedená kresba, za kterou stojí Góseki Kodžima. Ten se svým stylem vymyká klasické manga produkci. Šogunův popravčí totiž hraje na vážnější notu a především se snaží vykreslit drsný svět feudálního Japonska trochu jinak, než třeba, taky skvělý, ale velmi romantizovaný Usagi. Jasně, vůbec nemá cenu tyhle dva komiksy srovnávat, ale stejně jsem si to neodpustil. :)

A opět, i v závěru dnešní recenze se musím přiznat, že nejsem kdoví jak velký fanoušek mangy. Ovšem ve chvíli, kdy se drží japonských reálií a dovolí nám nakouknout do historie, klidně i ve smyšleném příběhu, tak si získává mou pozornost. Šogunův popravčí se u mě zařadil mezi to nejlepší, co mohou japonské komiksy nabídnout a jsem moc rád, že jsme se ho dočkali v takto obsáhlém vydání.

Petr

Sledovat nás můžete na našem facebooku