V ŠEDÝCH TÓNECH

Do rukou a k očím se nám konečně dostalo grafické zpracování románu mé oblíbené autorky Ruty Sepetys, V šedých tónech. Pokud jste přečetli první řádek, nejspíš Vám došlo, že tohle nebude výjimečně psát Filip nebo Petr. Tuto recenzi, s podobnou tématikou jako Fotograf z Mauthausenu, Vám přináší Filipova holka. Stálo mě to dlouhou chvilku přemlouvání a slibů, že budu fandit Chelsea a vyplatilo se to.

V šedých tónech se přesuneme do roku 1941 do Litvy, kde NKVD (později slavné KGB) vytahuje v rukavičkách z vyhřátých postelí nic netušící obyvatelstvo a dává jim dvacet minut na sbalení celého života do kufru. Seznamujeme se s Linou, hlavní hrdinkou, malířkou, a její rodinou, bráškou Jonasem a maminkou. Tyto uvedené vytáhli z postele, protože se dostali na seznam "100 největších přátel Litvy" a nenásilným způsobem je dovedli do vagónu první třídy jménem "Dobytčák". Ve vagonu se setkávají sousedé, kolegové, děti a všichni jsou vystrašení jako po shlédnutí hororu IT. Vagon pojmenovaný stylovým ruským písmem "Zloději a šlapky" odváží nic netušící lidi neznámo kam.

S hlavními hrdiny a dalšími vyvolenými se náhle ocitáme na dobrodružné výpravě vlakem. Každý vlak má své zastávky, tady ale nikdo nepřistupoval ani nevystupoval. Lina se svým novým kamarádem, synem důstojníka Andriusem a svým malým bratrem vydává na průzkum a v jednom z mnoha vagonu nachází svého otce. Jsou nadšeni, že budou mít pro matku alespoň jednu dobrou zprávu. Nálada ve vlaku nebyla zrovna vhodná k hraní deskovek, ale lidé se snažili neklesat na mysli. Díky přítomnosti otce měli všichni zase malinkou naději.

Vlak je vysadil v kolchozním statku, kde se vše muselo odevzdávat tatíčkovi Stalinovi a nájem jste platili tím, co jste ukradli nebo k čemu jste se náhodou dostali. Lina po večerech kreslila obrázky a snažila se myšlenkami dostat k tatínkovi. Díky němu začala kreslit a doufala, že jednoho dne se obrázky dostanou na denní světlo. Lina za pár cigaret nakreslila několik map a dokonce měla nakreslit i portrét vrchního velitele. Chtěla se řídit heslem svého milovaného Muncha "Kresli co vidíš", ale těžko byste nakreslili vojáka s hlavou lebky a vylézajícími hady z uniformy, i tady se Lina musela držet. NKVD to dělala šikovně a za možnost procházky do města, obchodu nebo na poštu jste museli podepsat jen malý bezvýznamný papír, který vás odsoudil k pětadvaceti letům ve vyhnanství. Všem bylo jasné, že v tom vyhnanství budou i tak, ale s podpisem měli víc práv. Pár lidí se nechalo zlákat a díky tomu se začaly z kolchozu posílat dopisy. Protože cenzura existovala už dávněji, není divu, že fungovala i v táborech. Pokud jste tedy neznali Bibli nebo ji neměli u sebe, těžko byste se dozvěděli, zda žijí, nebo v jakých podmínkách se zrovna nachází. V táboře vzniklo přátelství ale i láska a jak to bývá, když je situace příliš dobrá, vždy ji něco musí podělat.

V platnost vešel další seznam, který rozdělil obyvatele a také potenciální lásku Liny a Andriuse. Lina předává všechny obrázky Andriusovi, aby je schoval a pak zveřejnil. Spolu s obrázky mu také dává své srdce. Jak říká Andrius, vždy si tě najdu. Lidé z nového seznamu se nalodili, pak nasedli na nákladní auta a opět na loď, aby se dopravili do samého středu polární oblasti. Tam byli odkázáni jen sami na sebe. Postavit si vlastní jurtu, zabezpečit jídlo atd. Než to všechno ukončím, zeptám se Vás. Co byste si dali místo křupavého kuřete v oblasti, kde je jen led? Co se stalo s Linou, Andriusem, Matkou a dalšími členy deportovaných lidí se už musíte dočíst sami.

Abych tohle všechno zhodnotila. Ruta je mou oblíbenou autorkou a přečetla jsem od ní všechny knihy. Díky tomu, že jsem také přečetla román, měla jsem informace z knihy pořád v hlavě a komiks byl velmi příjemným obrazovým doplněním této knihy. Kresba je velice povedená, ačkoliv jsem nepřečetla tolik komiksů, musím říct, že tento typ kresby se přesně hodil na takový román.

Filipova Holka

Sledovat nás můžete na našem facebooku