VĚC Z TEMNOT A DALŠÍ PŘÍBĚHY H. P. LOVECRAFTA

Jak správně uchopit, iterovat dílo H.P. Lovecrafta a nevylámat si při tom zuby, jako se to stalo spoustě filmařů a nebo například i komiksovým autorům? Můžete to udělat například tak, jako tvůrci deskových her, kteří se podle mě naučili ideálně balancovat mezi tím, co nám ukážou a co nechají jen na naši fantazii. Příběhy z Lovecraftových povídek zkrátka nemusíte interpretovat doslovně a mnohem důležitější je zachování atmosféry jeho díla.

Je docela zajímavé, že asi nejlépe se to podařilo zrovna japonskému manga tvůrci Gó Tanabe. Jeho dvoudílný opus s názvem V horách šilenství velmi citlivě, ale sebevědomě skládá Lovecraftovi tu nejhezčí možnou poctu. Dnes tady máme další komiksovou knihu, kterou má Gó Tanabe na svědomí, ale tentokrát se už bude jednat o sbírku povídek, která nese Loverafrovým fanouškům jistě známý název Věc z temnot. A málem bych zapomněl na - další příběhy. Kniha má totiž velmi pěkných 332 stran a svým formátem vlastně přesně navazuje na už zmiňované hory šílenství.

Na první pohled tedy velmi pěkná kniha s opravdu stylovou hororovou ilustrací na obálce. Kromě úvodního příběhu uvnitř naleznete ještě další čtyři povídky. Pro začátek tady máme svižnou povídku s názvem Dagon. Krátký, ale vizuálně velmi výživný příběh. Právě ona obrazová stránka je pro komiks důležitá a Gó Tanabe s ní umí v odstínech šedé skvěle pracovat, tak aby nám toho ukázal víc než dost, ale rozhodně ne všechno. My se teď pomalu a jistě můžeme přesunout do roku 1935, kdy byla objevena mrtvola Roberta Blakea. Motiv muže nehybně sedícího naproti oknu se autorovi očividně zalíbil, ale napínavá a temná je především cesta, jakou se do této zvláštní smrtelné pozice dostal.

Postavy z Lovecraftových hovorů se často dostávají do role jakýchsi vyšetřovatelů, průzkumníků a přinejmenším se alespoň jedná o zvídavé lidi s otevřenou myslí, kteří se nebojí nahlédnout "za oponu". A i když jejich motivace nemusí být na první pohled zřejmá, nemají problém zdolávat překážky a ukazovat nám tak místa, která by měla zůstat zahalena, ideálně na věky věků. Zatímco u některých Lovecrafrových povídek cítím, že jim zub času tak úplně neprospěl, u jiných si říkám, že z nich čtenářům před více než sto lety muselo ještě dlouho strašit v hlavě a fungují podle mě i na dnešního ošlehaného fanouška hororu. To platí i pro povídky z této knihy.

Často si můžete říkat: "Však se tady vlastně nic nestalo, prostě jen pár lidem hráblo." Třeba jako v povídce Chrám, ve které se seznámíme s posádkou ponorky, která zasáhne nepřátelskou britskou poštovní loď. Těžko říct, jestli je to vinou ukradeného artefaktu, ale asi je vám jasné, že se situace na ponorce zvrtne. My se pak můžeme společně s ubývajícím počtem členů posádky nořit hlouběji… A tady už jsem se asi dostal za hranici spoilerů, takže se pomalu můžeme přesunout k poslednímu odstavci, kde si to celé zrekapitulujeme.

V rámci recenzování jsem si znovu přečetl i pár mých dalších oblíbených Lovecraftových povídek, abych měl srovnání a ujistil se v tom, proč mě tahle kniha tolik chytla za srdce. Základem Lovecraftova díla je jeho atmosféra a pokud se někdo pokouší o adaptaci, musí právě atmosféru co nejlépe vystihnout. Není to zkrátka jen o co nejoriginálnějším vyobrazení "zla", ale spíše výrazu lidí, kteří na něj měli možnost pohlédnout a Gó Tanabe je si toho dobře vědom. I přes svou nepředstíranou skromnost, vlastní japonským autorům. Proto jsou právě jeho adaptace tím nejlepším, co jsem měl zatím možnost v rámci komiksových knih číst.

Petr

Sledovat nás můžete na našem facebooku