VISA TRANSIT II

Bude to za chvíli přesně rok, co jsem na našem blogu recenzoval první díl cestopisného komiksu Visa Transit. Příběh dvou mladíků cestujících skrze temným socialismem "postižený" východ Evropy mě opravdu zasáhl a už jsem se moc těšil na pokračování. Ocenil jsem hlavně to, že melancholický vypravěč Nicolas de Crécy v žádném případě nahraje na notu starých dobrých časů, což spoustu autorů tolik svádí. Některé výjevy mi totiž zůstaly v paměti jako připomínka toho, kam se už nikdy nesmíme vrátit. 

Opět nás nečeká nic menšího, než velkoformátová kniha v pevných deskách. Díky tomu vynikne osobitá kresba Nicolase de Crécyho. Tohle je opravdu pěkné vydání a oběma komiksům to vedle sebe sluší. Vydavatelství Meander si s knihami prostě dává záležet a já doufám, že se jejich portfolio bude rozrůstat o další zajímavá díla evropského komiksu. 

Citroën Visa má za sebou stovky kilometrů na cestě přes Itálií, Jugoslávií a taky Bulharsko. Druhý svazek pak začíná na hranicích Turecka a my se díky tomu pomalu posouváme na dohled k Asii. Nejvíc mě samozřejmě pobavily mnohdy úsměvné zážitky s místními celníky a policisty a to hlavně díky Crécyho stylu vyprávění. Všechno působí opravdu laskavým dojmem, včetně samotných hlavních hrdinů, kteří si kladou jediný cíl, a to užít si společnou cestu poznat kus světa. Včetně, pro mě až nepochopitelného, vyhýbání se zajímavým turistickým místům. Základním stavebním kamenem je tady samotné vzpomínání a způsob jakým si autor cestu pamatuje a skládá své vzpomínky z jednotlivých střípků. Často se tak ve svém vyprávění zaměří na jeden detail, který mu utkvěl v paměti a kolem něj pak vystaví celou zápletku.

Nicolas a Guy doslova nasávají zážitky a barvitě nám popisují příhody z venkovských cest i nádherného Istanbulu a často ve vzpomínkách zabrousí hlouběji do dětství, stejně jako tomu bylo v první knize. A když píšu barvitě, myslím tím tu jedinečnou paletu, kterou Crécy v komiksu používá. Moc jsem si užíval i zásadní část knihy věnovanou Bělorusku v roce 1996 a to i z toho důvodu, že jsem si asi nikdy pořádně neuvědomoval, jakým směrem se tahle země po rozpadu Sovětského svazu ubírala. Ve chvíli kdy do děje vstupují odkazy na nejrůznější básníky, spisovatele (zásadní je opět Henri Michaux), nebo v případě Běloruska malíře, začínám být ztravený. To ale nic neubírá na opravdu skvělém čtenářském zážitku, ještě silnějším, než u první knihy. Bohužel ale díky tomu nemůžu pořádně docenit celkovou kvalitu českého překladu, který je podle mě jinak mimořádně povedený. 

Za mě tedy opět velká spokojenost a neodpustím si dobré zprávy nakonec. Nicolas de Crécy už vydal třetí svazek a doufám, že se brzy dočkáme českého překladu Richarda Podaného.

Petr

Sledovat nás můžete na našem facebooku